historie sboru




Založení hasičského sboru v Želechovicích


Zpráva je čerpána z knihy Hasičská kronika, Titus Krška, vydané roku 1898.


Text i sloh je ponechán.


     Obec Želechovice čítá 160 domků s převládající krytbou doškovou. Obyvatelstvo se žíví polním hospodářstvím. Sbor hasičský byl založen r. 1891, a sice dp. Děkanem Janem Vychodilem, farářem v Želechovicích. Narozen byl v Třebčíně u Olomouce dne 26. srpna 1848. Když se dostal k nám, byla první jeho myšlenka, aby se založil dobrovolný hasičský sbor. Jeho zásluhou jest, že sbor byl u nás založen. Téhož času byl starostou obce František Bobál, rolník. V obecním zastupitelstvu byli: Josef Strnadel, rolník a radní, Mořic Manaberg, obchodník a radní, František Lang, kameník, František Účela, rolník, Florián Gerych, rolník, Jiří Kudelka, rolník, František Motýl, rolník, František Slováček, rolník, Jan Březík, hostinský, Jan Mareček, rolník a Karel Polepil, mlynář. Sboru byl celý výbor přízniv a zvláště starosta. Přízeň svou poukázali tím, že dobrovolně větší obnosy peněz spolku darovali a práce pro spolek zdarma konali. Třeba vyznati, že celá obec tehdy pro sbor upsala dobrovolně sta peněz.


     Prvními funkcionáři ve sboru byli a jsou až dosud: předsedou Jan Vychodil, děkan a farář v Želechovicích. Byl od vysvěcení svého r. 1874 kaplanem na Velehradě plných 16 rokův. Jak tam pracoval v duchovní správě, zvláště v poutích, jak se horlivě staral o krásnou obnovu kostela Velehradského a vůbec o povznešení slovanského Velehradu našeho, jak působil ve čtenářském spolku na Velehradě a v hospodářském spolku Velehradském pro celé hejtmanství Uhersko Hradišťské, známo s dostatek. Také známo jest, že napsal mnoho prospěšného ve Sborníku Velehradském a ve prospěch posvátného Velehradu i lidu, zvláště lidu rolnického. Došel uznání nejednoho. Bylť jmenován čestným údem obou dotčených spolků, čestným kaplanem, pak od věhlasného biskupa Strossmayera jmenován assessrem a konsistorním radou bosensko-srěmským. R. 1890 se stal farářem v Želechovicích a v r. 1895 jmenován místoděkanem Vyzovským. Brzy po příchodu svém dal podnět ku zřízení „Farní jednoty Cyrilské“, pak „Dobrovolnému spolku hasičskému“ a později též i „Čtenářskému spolku Theodora“. Všech spolků jest předsedou od počátku. Zvláště dobrovolný hasičský spolek má jemu nesmírně mnoho co děkovati, nejenže povstal, nýbrž že i poměrech osudných a těžkých obstál, ba prospíval tak znamenitě. Přednáškami poučnými a penězi svými pomáhal pan předseda hasičskému spolku, jak i z „Ochrany hasičské“ poznati, ač uveřejněno tam není ani stý díl, co stalo se pro spolek náš a ve spolku našem dobrého (Podobizna v kalendáři „Moravanu“ 1886, str. 77 a 135).


     Náčelníkem jest od založení František Janáček, rolník a hostinský; narodil se dne 16. září 1872 v Divnicích u Slavičíma. Do Želechovic se přiženil. Jemu zajisté má hasičský spolek, a sice činné mužstvo co děkovati, že tak brzy a snadno překonány byly první a největší obtíže nutného výcviku. A výcvik důkladný, chvalitebný osvědčilo mužstvo již několikrát při požáru. Toť jest a zůstane dílem velitelovým. Netolika čas ale i své peníze mívá pro hasičský spolek a jsa členem obecního výboru také tam ve prospěch spolku hasičského užívá slova svého nikoliv bez výsledku. Náš velitel zvolen za místopředsedu župní jednoty hasičské, když o župní jednotu Vyzovskou úsilovně ač marně pracováno.


     Jednatelem jest od založení František Motýl, rolník, narodil se zde 9. července 1867. Maje velké schopnosti hudební věnoval se hudbě a zpěvu s takovým prospěchem, že zvolen ředitelem „Farní jednoty Cyrilské“, kteráž mnohokráte již veřejně se osvědčila doma i v okolí, takže od výborných znalců odborných doznala veliké pochvaly. Také jest varhaníkem v kostele dovedným, tak že bez obavy může zasednouti za varhany kdekoliv a zahráti dobře. Při své zálibě pro hudbu a zpěv dbá též o hospodářství a život občanský, společenský. Nevyhýbá se práci v obecním výboru ani ve spolcích. Tak byl zvolen prvním jednatelem dobrovolného hasičského spolku a dosud jednatelem jest čilým a pilným. Neschází tedy ve spolku hasičském ani dobré vůle, ani sil dovedných, ale schází nám – peněz. Mámeť dluhů jako kvítí a to v činnosti spolkové překáží hrozně jak jednateli, tak i podvelitelovi Josefu Strnadlovi a ostatním činovníkům.


     Při založení byli členy (mimo ony jež níže uvádíme): František Jaša, František Jedlička, Josef Kutík, Josef Matúš, Jan Motýl, Josef Obal, Jan Voráč, Jan Zubík, Karel Žaludek.


     Jména členů, kteří od založení sboru až po dnešní dobu vytrvali: František Bobál, Jan Bobál, František Bobalík, František a Josef Dědek, František Charvát, František Janáček, Jan Kratochvíl, Jan Mareček, František a Josef Nedbálek, Ignác a Jan Ohnút, František a Karel Polepil, Josef Skřivánek, Josef Strnadel, Tomáš Ševčík, František Ušela, Jan Vaja. Později přistoupili: Jan Krčmář, Josef Obal, Štěpán Píštěk, Jan Voráč, Jan Vrana, Jan Verner.


     Sbor má jednu stříkačku dobrou, 200 m hadic, 2 žebře a jiné hasící nářadí v úhrnné ceně 1520 zl.; týž zúčastnil se za celý čas svého trvání 8 požárů.


     Závěrem bychom chtěli poděkovat všem členům hasičského sboru, kteří společnosti věnovali skutečně mnoho dobrovolné práce. Práce, která zachraňovala lidské životy a majetky při přírodních katastrofách, zejména tehdy, když neexistovaly sbory profesionální. Nesmíme také zapomínat na jejich nejbližší spolupracovníky a to, na členy Červeného kříže. I těm patří stejný dík.


     Vedle této náročné činnosti a odpovědné práce existují i úsměvné historky, které potvrzují odpovědnost těchto lidí.


     O jednu z nich se s vámi podělím, kterou jsem viděl na vlastní oči.


     Když jsem se jednou v padesátých letech odpoledne vracel domů ze zaměstnání, míjeje Pekařův dům, zaslechl jsem podobný zvuk siréně. Podívám se dále před sebe a vidím jak u jednoho domu v Přílucké ulici se rozletěly vrátka a z nich vyběhl pan E.O. v hasičské uniformě, kterou si upravoval při běhu. Kalhoty mu padaly, sekyrka bloncala mezi nohama. No pohled, za který by se nestyděl žádný rejža kterékoliv grotesky. Doběhnuvši na křižovatku, otočil hlavu ve směru odkud vycházel zvuk a zkoprněl. Zvuk trochu podobný požární siréně, vycházel z fekálního vozu, čili lidově řečeno z hovnocucu, který čerpal fekálie na Slovákovém dvoře. Když ho před tolika diváky přešel šok, co nejrychleji zmizel. Jen co za ním zapadla vrátka, bylo slyšet jeho manželku: „Ty starý vole, enom ustudu nám děláš“ a následně další serii podobných výrazů.


     Tak vidíte, místo aby dostal pochvalu za rychlý nástup, tak mu byly odměnou překrásně jadrné lidové výrazy padající na jeho hlavu.



Poznámka: Za onoho času nebyly místní sirény tak hlučné. Daleko hlučnější než dnes, byly fekální vozy při čerpání fekálií.



Doplnil: František Rosík

Materiály opatřil ve Státním okresním archivu Zlín na Klečůvce

a technicky zpracoval: Radek Knap